***
V televizi se po několik měsíců konala anketa o nejmilovanějšího českého herce a herečku. Hvězda mého srdce. Nejvíce hlasů získala Libuška Šafránková, Dana Medřická, Nataša Gollová, Vladimír Menšík, Vlasta Burian a můj táta, Rudolf Hrušínský.
Seděl jsem se svoji rodinou v hledišti Vinohradského divadla a bylo mi hezky. Hlavou mi běžely útržky nejrůznějších situací, které jsem řízením šťastných okolností, s většinou z nich mohl zažít.
Táta nepatřil k hercům, kteří často bývali středem tzv. veselých historek z natáčení. Spíše byl skvělým glosátorem vzniklých situací, než jejich hybatelem. V soukromém životě byl mlčenlivý, ale měl veliký dar. Uměl mlčet. Ticho s ním, nikdy nebylo tíživé. Mlčení ovšem neměl ve své výbavě Vladimír Menšík. Vraceli jsme jednou z natáčení filmu Lásky mezi kapkami deště a Láďa nás vezl domů. Seděl za volantem, táta vedle něj, já vzadu uprostřed. A mlčeli jsme. To Láďa dlouho nevydržel. Začal za volantem posedávat, díval se střídavě na tátu a občas dozadu přes zrcátko na mně a povídá: „Tedy pánové, ta vaše máma, ta ale musí mít doma srandu!" Táta se usmál a jeli jsme dál. Po zbytek cesty už nepřetržitě mluvil jenom Vláďa. Bylo to senzační. Jen jsem to tehdy nevěděl tak jistě, jako to vím teď. Když už to nejde zopakovat. Promiňte, že vám to tady tak povídám, bez ladu a skladu, jako když to kachnám hází, jak říkal můj dědeček. Vlastně ani nevím proč mám tu potřebu si s vámi o tom povídat...
Seděl jsem v hledišti divadla, ve kterém kdysi dávno táta hrál s Natašou Gollovou i s Danou Medřickou a pokoušel jsem si představit situaci, kdy spolu na tomhle jevišti hráli Jiráskovu Lucernu v den, kdy paní Medřická přišla o prvorozeného syna. Všichni herci prý tehdy měli slzy v očích a paní Dana představení dohrála a pak se zhroutila. Skoro nepředstavitelné... Vzpomněl jsem si taky na historku, jak se na téhle forbíně Radovan Lukavský, coby Achilles, naklonil k Patroklovi, kterého hrál táta a zašeptal mu do ucha: „V první řadě ti spí švagr." Táta se nenápadně otočil zády k divákům a stejným šeptem povídá: „Tak mluv potichu, ať ho nevzbudíš." Jako by ve stěnách hlediště a v portálech na jevišti byly všechny ty emoce a vášně, co se tu za sto let hraní divadla nahromadily. Výkřiky, radosti a smutky, bouřlivé ovace i znechucení...
Večer pokročil a byly vyhlášeny výsledky. Je to vlastně od lidí úžasný vzkaz. Táta tady mezi námi není už neuvěřitelných čtrnáct let. Vladimír Menšík, Dana Medřická, Gollová, Burian, Nový, Werich a další ještě mnohem déle. A přesto tady s námi stále jsou. Nejen ve svých báječných rolích, ale v našich myšlenkách i v našich srdcích.
Jan Hrušínský, 22. června 2008